Zobrazit mapuDalší fotky zde.Básnička o nás (od Marušky a Veroniky). Nějaké video o naší pěší pouti z Hostýna. Na nádraží ČD v Bystřici kolem 11hod to všechno začalo. Auto schlamstlo naše těžké batohy a Pavla jako navigátora Monče k parkovišti pod Hostýnem. My ostatní se vydali pěšky na kraj města, cestou jsme zjistili, že se vlastně už dávno známe. A to přes naše známé, nebo aspoň přes známé našich známých.
Na nádraží ČD v Bystřici kolem 11hod to všechno začalo. Auto schlamstlo naše těžké batohy a Pavla jako navigátora Monče k parkovišti pod Hostýnem. My ostatní se vydali pěšky na kraj města, cestou jsme zjistili, že se vlastně už dávno známe. A to přes naše známé, nebo aspoň přes známé našich známých. Už za Bystřicí mírně bloudíme a překonáváme první záludnosti po naší cestě. Někde ještě v kopci volá Jakub, že je už u kostela a že mše asi nebude, protože se tam něco opravuje. Samé novinky.
Přes vodní kapli, po schodech docházíme ke kostelu. Nezdržujeme se voláme na celé kolo "Jakube !!! Kde jsi ??? Jakube, vylez !!!" Poslechl a přišel. Další seznamování se, vyptávání na sestry a jdeme do tepla restaurace se posilnit převážně z vlastních zásob.
Odchod a loučení s Mončou. Vydáváme se na cestu, která po pár metrech končí. Pohled do mapy a jdeme tentokrát už správným směrem. Za chvíli vidíme Hostýn v dáli.
Další cesta je už některým účastníkům této akce před dvěma lety, celkem známá, zvlášť proto, že jsme zde bloudili.
Tento rok se nám to ale nepovedlo. Tak zdárně přes krásy okolní krajiny docházíme na Raztoku.
Má tady čekat Monča, ale píše sms, že to nenašla, že je už ve Fryštáku, že nás pan farář nečekal, ale že nás ubytuje a ona, že už vaří večeři. Hned se půjde líp.
Další poutnice se k nám má zde přidat. Proto znovu na nic nečekáme a řveme "Maruško, vylez !!!" A zleva to přišlo. Jako na zavolanou se ukázala Skočka Kočka. Byla pro nás výzvou, abychom usedli a připustili si určitá dilemata, který ten den přinesl. Po naší snaze dilema definovat, jsme usoudili nechápeme jako pojem s negativním nádechem, nýbrž jako jistou výzvu, proto jsme se zvedli a vydali na další dál.
Jediné co v podstatě až do večera stojí za zmínku, byl cyklista v elasťákách, který suverénně minul odbočku odkud jsme my přišli. Jestli však bylo v jeho záměru odbočku neminout, není však jisté. Domníváme se však, že k omylu opravdu došlo, protože jsme jej ten den nepotkali naposled. Prořítil se kolem nás, když jsme docházeli k Fryštáku. Stejně jako Monča, která však kolem nedisponovala. Pozitivní na celé věci bylo, že nás čekala fara i s příslušenstvím (kalčo).
Se západem Slunce jsme zapadli do Fryštáku. Nejdřív byla na faře bašta, pak byla mše svatá, která byla výjimečná, že se při jejím začátku počet účastníků rozrostl. Přede mší nás bylo 9, ale Otče náš se modlilo již 17 osob.
Po mši svaté byla zase bašta, to aby příchozí nezáviděli. Pak byl příběh kompatibilní s dilematem o obrovi a trpaslíkovi. Po přečtení byla diskuze ve skupinkách, která nás přivedla až ke společné modlitbě před spaním. S odtroubením půlnoci jsme zalehli a dámy usínaly za předčítání příběhu „o ležení v posteli“, podařilo se, páč někteří usli už po přečtení nadpisu. A to přes to, že vězela hluboká propast mezi tématem příběhu o posteli a realitou usínání na zemi.
A byl večer a bylo jitro den druhý.
Z Fryštáku do Kvasic.
Probuzení bylo studené. Snídaně taky studená. Čaj horký a zbytky guláše výborné. Počasí nahnuté a balení rychlé. Pan farář štědrý, studenti vděční. Mrkaná dlouhá. (přídavná jména nepoplést) Opustili jsme Fryšták a pohltil nás les. Uprostřed lesa u cesty stálo auto s Mončou a jídlem, pak další výzva k zamyšlení. Tentokráte dilema v církvi.
Pět minut deště nás neodradilo ještě, nebyli jsme překvapeni páč jsme byli připraveni, vytáhli jsme prši pláště a aby se to rýmovalo tak čokolády zvláště.
Déšť nic moc, ale v Hostišové u májky jsme byli uhostěni místními siláky sedláky vidláky. Nešetřili a srdečně do nás nalili litr trnkovice. Odtud cestou veselou s nohou mírně popletenou. Jsme šli přes krásně zelené pole. Ale to bylo !!
Za polem vesnice se tyčila. U radnice Monča stála z plna hrdla křičela, „bodejť by vám nechutnalo, když jsem já to přivezla“ Všechno jsme to snědli a pokračovali dál.
Za zmínku stojí koně v ohradě a Ruprecht, který je zvládal krmit aniž by o ně okem zavadil. Uondaní jsme došli do Kvasic. Ulehli před farou a za příběhu vyčkávali příchodu Sklenáře s čajem. Vypili něco čaje, vydali na mši, která byla vyhřívaná ze vnitř, to bylo na tom to nejlepší.
Pak jsme hráli frisbee. Táborák a fůra špekáčků, a hry typu Montekové a Kapuleti. Pak jsem vyrazili na adoraci, která byla plánovaná původně na půl hodiny, protáhla se na hodinu a čtvrt.
A byl večer a bylo jitro den třetí.
Na Velehrad.
Všechno bylo dobré. Počasí, jídlo, rozloučení. Stoupáme do kopce a za dědinou další vyzývavé dilema : Monča nebo jídlo? Zastavit nebo spočnout? Jablko nebo dvě? To byly dilemata. Přečetli jsme něco málo z Citadely jako výzvu k dilematu ve vztazích.
Mohylovník nestál za nic, ani za to. Turistova naivita nezná hranic. Zkratka lesem a loučíme se s Lukim. Po dvou dnech jsme konečně uviděli turistický (pro nás atraktivní) ukazatel na Velehrad.
Další etapu cesty jsme nechtěli uspěchat a zpestřili jsme si ji bílou, hnědou a růžovou zmrzlinou (polárkový dort) v Janovicích. Tím jsme se příjemně zchladili a na další cestu se naladili. Šlo nám to hezky svižně a básnili jsme. Ke správné pouti patří kolotoče, které jsme taky našli. Nasedli na ně bez placení
a pěkně to tam roztočili.K Velehradu nám chybělo už jen posledních pár kroků, na které nám stejně jako po celý den svítilo Slunce.
Došli jsme za zpěvu písně „Slunce ať svítí kde jsi ty“. Olda však oznámil nemilou novinu, že jeho krokoměr čítá bezmála 110 000 kroků. Ono bezmála pro nás znamenalo dvakrát 75 kroků tam a zpátky a tam a zpátky. Výsledkem bylo překonání zmíněné cifry.
Zapsali : Maruška, Milka, Vojta, Jiří.
